Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo má pečlivě nastudovanou diskografii smrtonošů HYPNOS, ten dozajista musel vědět, že po trojici posledních studiových alb přijde minialbum, neboť přesně v tomto pořadí dosud všechny prozatímní regulérní nahrávky kapely vznikaly. A i když je to více než co jiného zřejmě jen shoda náhod, je nutno říct, že shoda poměrně prognostická, vezmeme-li v úvahu fakt, že smyslem pětiskladbové nahrávky „Deathbirth“ bylo především studiově představit nového právoplatného bicmena v řadách skupiny.
Tu totiž zhruba před rokem definitivně opustil zakládající člen Peter „Pegas“ Hlaváč a na jeho místo naskočil starý dobrý známý Igor „Sataroth“ Botko, který již v řadách HYPNOS coby koncertní hráč v minulosti působil. Společná chemie mezi ním a zbytkem kapely tedy nepochybně fungovala a funguje, pročež nejspíš musel být vznik „Deathbirth“ pro všechny zúčastněné v podstatě takovou lahůdkou.
A to především z toho důvodu, že tohle „ípíčko“ svým způsobem shrnuje a popisuje to, co kapelu formovalo, odkud jde a kam kráčí. Obsahuje tři tematické cover verze – předělávku vlastní dávné skladby „Infernational“, skladby KRABATHOR „Short Report On The Ritual Carnage“ (včetně odporně ikonického pískání v outru songu) a jednoho z největších hitů SIX DEGREES OF SEPARATION (odkud do HYPNOS zamířily oba její dnešní kytarové pilíře, pokud byste snad nevěděli), a sice „Light Hates Me“ – a kromě nich také dvě zbrusu nové skladby, v souladu s názvem celé nahrávky věnované tématu života a smrti. Oběma jim je pak velmi blízký sound poslední desky „The Blackcrow“, skoro jako kdyby měly původ ve stejném tvůrčím procesu, který předcházel právě tomuto albu, a zejména riff úvodního kusu „Deathbirth Pt. 1/Birth“ je skutečně velmi výrazný a na první dobrou opravdu evokuje „Černou vránu“ se vším všudy. Možná i proto je také zvučnějším z obou čerstvých kousků, což jistě nemusím připomínat zejména všem těm, kteří již skladbu stačili zaslechnout živě, třeba zrovna na letošním Brutal Assaultu.
Má-li tedy smyslem minialba být něco trochu jiného, než jeho klasického a časově rozsáhlejšího studiového předobrazu, pak si HYPNOS na „Deathbirth“ splnili domácí úkol na jedničku. Nejenže totiž názorně předvedli, že se Satarothem jim to bude šlapat stejně jako s Pegasem, ale především, že by jim i nadále nemělo chybět nic z energie a entuziasmu, na které jsme u nich zvyklí. Tahle hydra, zdá se, nám zkrátka ještě hodně dlouho nedá spát.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.